15.02.2016 10:51

„…Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?

On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?

Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje!

Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ (Římanům 8,31-34) 

 

V postní době býváme často vyzýváni k tomu, abychom změnili své chování, abychom se obrátili. S touto výzvou jde ruku v ruce další, a tou je výzva k postu, modlitbě a milosrdenství.

Půst je v křesťanském prostředí velkým znamením naší ochoty darovat druhému život. Stačí si připomenout: Když se za války nebo hladomoru podaří rodičům sehnat kousek chleba, nesnědí ho tajně sami, ale dají především svým dětem. Odřeknou si jídlo, i kdyby měli zemřít a dají je těm, které miluji. Darovat jídlo – tedy „postit se“ – je pravým opakem sobectví a konzumismu. Půst tedy neznamená zdokonalovat sama sebe, nemá být náboženskou rouškou, pod kterou necháváme tiše zrát své sobectví. Má to být výraz naší ochoty darovat život pro druhé, zříct se i tak potřebných věcí pro život, jako je jídlo, ba dokonce i života samotného, po vzoru Ježíšově. A je to zejména modlitba, která našemu postu dává tento smysl, chrání nás samolibosti a obrací naše myšlenky k druhým.

Apoštol Pavel píše o tom, že Bůh Otec nám daroval svého Syna. Bůh se zříká svého Syna a dává ho nám, lidem. Když slavíme vánoce, svátky Ježíšova narození, prožíváme radost, malí i velcí, z toho, že nás Bůh obdaroval svým Synem.

Není toto darování tím prvním, nejhlubším půstem, kdy se Bůh zříká sebe sama pro nás pro lidi, pro náš život?

Možná se nám postní doba, pod vlivem výzev k pokání a obrácení stala dobou pochmurnou, vážnou. Není to ale tím, že jsme příliš zaměření na sebe, svůj půst, své obrácení, své pokání? Vnímáme dostatečně, že postní doba je zároveň příležitostí k prožívání skutečné radosti? Radosti, která možná není tak citově podbarvená jako o vánocích, ale je to pravá radost z přítomnosti Božího Syna v našem životě, z toho, že se nám celý dává, abychom my mohli žít?

Když budeme zahledění do sebe, bude pro nás postní doba dobou vážnou. Jakmile se však v postní době zadíváme více na Krista, naplní se naše srdce radostí z jeho blízkosti a z opravdovosti jeho lásky. Ten, kdo odtrhne oči od sebe a své dokonalosti a zahledí se na tuto Boží lásku, ten pozná a zažije, že od takovéto lásky jej skutečně nemůže nikdo a nic odtrhnout.

Ano, radost postní doby je jiná, snad trochu dospělejší a méně citová, než je ta vánoční, ale je také plnější a trvalejší.

Ať nás povzbudí k tomu, abychom i my dokázali nabízet svůj život druhým jako Ježíš a tak v nich nechali růst skutečnou Boží radost i v těžkostech a trápeních. Radost z toho, že i v těch nejtěžších chvílích života je Pán nejen s námi, ale i pro nás.

(Rev. Jaroslav Kratka)