Historie Řádu

Počátky dějin řádu nejsou zcela jasné. Řád se hrdě hlásí ke špitálu pro malomocné, který byl vybudován před hradbami Jeruzaléma za vlády Hasmanovců a je poprvé zmiňován již v roce 125 před Kristem. Za zakladatele je pokládán Jan Hyrcanus, syn Šimona Makabejského. Normanský vévoda Jan (pozdější francouzský král Jan II. Dobrý) uvádí v roce 1343, že řád byl založen roku 72 po Kristu za vlády císaře Vespasiána. Papež Pius IV. se v bulle Inter Assiduas v roce 1565 zmiňuje o charitativních rytířích, především z řádu sv.Lazara, jejichž společenství se od sv. Basila Velikého, papeže Damasa I., císařů Juliana Apostaty a Valentiniana I. rozšířilo po celém světě. To by svědčilo pro vznik po roce 361. Na základě tohoto tvrzení je svatý Basil pokládán za zakladatele řádu. Jeruzalémská leproserie je doložena za vlády císařů Justiniána, Heraclia a za Karla Velikého, kdy ve špitále prý žilo 15 malomocných a dva mniši – Arméni, řídící se regulemi sv. Basila. Pro Římany byla zelená barvou lékařství a zelený kříž se stal znamením křesťanských lékařů a špitálníků.
Když křižáci dobyli roku 1099 Jeruzalém, našli tam špitál sv. Lazara za hradbami, špitál Santa Maria Latina, špitál sv.Jana a ženský špitál sv. Maří Magdaleny. Roku 1113 se stal mistrem těchto špitálů bratr Gerard. Byl jím jmenován bullou papeže Paschala II. Týž papež špitální bratrstvo v roce 1115 zlatinizoval a místo řehole sv. Basila mu určil řeholi sv. Augustina. Již v roce 1120 se rektor špitálu sv. Jana stal mistrem špitálu sv. Lazara a lazariáni se tak zjevně oddělují od johanitů.
K osamostatnění řádu sv. Lazara přispěla skutečnost, že do něho vstupovali malomocní rytíři z ostatních řádů. Například v pravidlech templářů lze nalézt ustanovení, že leprou nakažení templáři musí přestoupit k rytířům sv. Lazara. Lepra byla v té době nevyléčitelná. Jde o nakažlivé chronické onemocnění, při kterém však může být pacient dlouho fyzicky aktivní. Nakažení rytíři tedy nejen pečovali o nemocné v pokročilejším stadiu choroby, ale zúčastňovali se i bojové činnosti, dokud jim to zdravotní stav dovoloval. Sám jeruzalémský král Balduin IV. (1173-1184) byl  malomocný. Pod jeho velením vybojovali lazariáni řadu bitev. Po Balduinově smrti však byli křesťané v bitvě u Hattinu (1187) poraženi sultánem Saladinem, který záhy na to obsadil Jeruzalém. Centrem řádu sv. Lazara se proto stalo město Akkon, před jehož branou vyrostl nový špitál pro malomocné s kostelem.

Členy řádu byli původně jen nemocní leprou, ale postupem času se jejich podíl stále zmenšoval. Proto se také řád začal rychleji šířit, m.j. také do Evropy, kde začal pod papežskou ochranou zakládat komendy. Do Jeruzaléma se spolu s ostatními rytířskými řády vrátil až roku 1229, kdy město opět dobyl římský král Fridrich II. Šlo ale jen o krátkodobou epizodu, protože o patnáct let později, roku 1244, se metropole dostala do rukou Turků. V roce 1244 v bitvě u Gazy padli kromě jiných rytířů i všichni přítomní lazariáni. Následná křížová výprava do Egypta (1249-1250) vedená francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým s cílem podkopat tureckou moc skončila katastrofou a královým zajetím. Následně křesťané ztráceli v zámoří jednu pozici za druhou a roku 1291 padla i jejich poslední velká bašta, město Akkon.

Odchod z Levanty

Po opuštění Svaté země Lazariáni se usadili nakrátko na Kypru, ale záhy našli své nové sídlo ve Francii, kde král Ludvík VII. již roku 1154 daroval řádu hrad Boigny. Další majetky měli Lazariáni v Anglii, Skotsku, Říši, Čechách a Uhrách. Po přesídlení do Evropy se také zcela proměnila orientace řádu, který se z vojenského bratrstva změnil na řád pečující o nemocné, zejména leprou. Roku 1308 vzal Lazariány pod svou ochranu francouzský král Filip IV. Sličný a tento patronát trval až do červencové revoluce roku 1830. 16. století přineslo pokles řádové moci a vlivu. Roku 1517 se od magistrátní komendy ve francouzském Boigny odtrhlo italské převorství v Capuy a založilo vlastní linii řádu, která se později sjednotila s řádem sv. Mořice v řád Sv. Mořice a Lazara. Zřejmě z toho důvodu se počátkem 17. století spojili s řádem Sv. Panny hory Karmel založeným roku 1607. Oba měli společného velmistra, rytíři však byli přijímáni odděleně a ke skutečnému splynutí řádů nikdy nedošlo. Novým symbolem se stal zeleno-červený osmihrotý kříž. Většina řádových rytířů byla tehdy šlechtického původu, ale za zásluhy se členy mohli stát i nešlechtici, což bylo např. u Maltézských či Německých rytířů nemožné. Roku 1649 došlo k zásadní úpravě řádových zákonů. Byla zřízena hodnost duchovního velkopřevora a Lazariánům byl svěřen vrchní dozor nad špitály a chudobinci Francie. Řád také vybudoval svou vlastní flotilu, která se snažila vyčistit Biskajský záliv od pirátů. Lazariáni se navíc zavázali dodávat dvanáct rytířů do osobní stráže francouzského krále. Další významné reformy byly prosazeny roku 1693 kdy se řád znovu otevřel cizincům a proto byly zřízeny nové komendy na území Španělska a Jižního Nizozemí (Belgie). Generální kapitula přesídlila z Boigny do Paříže.
Bulou papeže Klimenta XIV. z roku 1772 byl řád sekularizován, čímž ztratil svůj čistě duchovní charakter, ale zároveň Svatá stolice přišla o možnost zasahovat do jeho záležitostí. Již samostatný řád Sv. Lazara změnil se na čistě světský pod ochranou francouzských králů.

Bulou papeže Klimenta XIV. z roku 1772 byl řád sekularizován, čímž ztratil svůj čistě duchovní charakter, ale zároveň Svatá stolice přišla o možnost zasahovat do jeho záležitostí. Již samostatný řád Sv. Lazara změnil se na čistě světský pod ochranou francouzských králů.

Revoluční léta ve Francii 1789-1830

Do vývoje řádu zásadním způsobem zasáhla francouzská revoluce. Velmistr hrabě z Provence (od roku 1814 král Ludvík XVIII.) emigroval, roku 1791 byl majetek Lazariánů, stejně jako všech ostatních institucí, zabaven a řád Národním shromážděním zrušen. Obnoven byl až po Napoleonově porážce v letech 1814-1815, kdy opět získal charakter královského řádu. Po revoluci roku 1830 a pádu Karla X. ale Lazariáni protektorát ztratili.

Nová kapitola

Po smrti Karla X. obrátili se členové řádu s žádostí o pomoc na řeckokatolického patriarchu Antiochie Maxima III., nejvyššího řeckokatolického představitele Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Patriarchova záštita napomohla Lazariánům překonat většinu obtíží a díky spolupráci s řeckokatolickým východem otevřelo cestu k šíření myšlenek ekumenismu.
Existence řádu v období 1830-1910 je však obtížně ověřitelná byť i z řádových zdrojů a někteří odbornící se v této souvislosti domnívají, že řád ve skutečnosti zanikl smrtí posledního ověřitelného rytíře Antoina Charry des Gouttes v roce 1857 (resp. v roce 1956 na základě ustanovení kanonického práva vyžadujících uplynutí sta let od smrti posledního člena takovéhoto sdružení).
Shoda naopak panuje v tom, že kolem roku 1910 se ve Francii objevila kapitula sv. Lazara pod protektorátem řeckokatolického patriarchy Antiochie Cirila VIII. V 1930 roku nejvyšší rada rozhodla zvolit provizorním generálním místodržícím dona Francisca de Borbón, vévodu ze Sevilly (1882-1953), který se roku 1935 stal novým řádovým velmistrem. V době druhé světové války zahájil obnovený řád své špitální aktivity.

Rozkol

S ohledem na osobní animosity představitelů řádu bylo obtížné dlouhodobě udržovat jednotné vedení řádu. V roce 1967 byl ve Francii zvolen nový velmistr princ Charles Philippe d'Orléans, užívající titul vévody z Nemours, a dosavadní velmistr sesazen. Tento krok byl v rozporu s platnými řádovými předpisy (neboť původní velmistr mohl pouze zemřít nebo abdikovat, k čemuž nedošlo) a stal se základem roztržky mazi dvěma větvemi čili obediencemi - sevillskou a pařížskou. Pařížská obedience se dále rozštěpila ve věci přijímání nekatolíků a v roce 1969 byl „nejvyšší hlavou řádu“ (nikoli velmistrem; tím se formálně stal až roku 1986) zvolen vévoda z Brissacu. Původní „nemourská“ frakce se sídlem na Maltě se o čtyři roky později spojila se sevillskou obediencí, jež je od té doby nazývána maltskou.

V letech 1979-1986 došlo k neúspěšné snaze o vyřešení sporů a ustavení jednotného vedení s jediným velmistrem.
Na generální kapitule pařížské obedience řádu (Dublin, září 2002), v jejímž závěru 48. velmistr J.E. Francois de Cossé, vévoda z Brissacu, oficiálně a písemně oznámil, že ukončí svojí činnost jako velmistr k 19. únoru 2004, kdy dosáhne věku 75 let. Zároveň navrhl kapitule velmistra maltské obedience vévodu ze Sevilly jako kandidáta na velmistra sjednoceného řádu. Toto stanovisko bylo verifikováno tehdejším přítomným nově ustaveným spirituálním protektorem Řádu, melchitským patriarchou Gregoriem III. Lahamem.
V březnu 2003 velkopřevorství USA a Austrálie nominovalo Francisca de Paula de Borbón y Escasany, vévodu ze Sevilly, současného 48. velmistra maltské obedience Řádu, jako kandidáta na velmistra a v červnu téhož roku pak švýcarské velkopřevorství kandidovalo prince Charles-Philippe d´Orléans jako protikandidáta.

Na generální kapitule v Torontu v březnu 2004 byl naprostou většinou hlasů (542 : 47) zvolen novým velmistrem sjednoceného Řádu don Francisco de Borbon, vévoda ze Sevilly. Volba byla potvrzena a schválena duchovním protektorem Řádu, který ale prozatím odložil inauguraci velmistra, aby mu poskytl čas urovnat si své osobní záležitosti v souladu s církevním právem.
Stoupenci prince d´Orleans však na kapitule v Blois v září 2004 zvolili prince „svým“ velmistrem. Tím otevřeli cestu k novému schismatu. Tuto volbu duchovní protektor neschválil, proto princ jmenoval pro svou obedienci nového spirituálního protektora,  kardinála Paskaie.
O kontinuitu nové řádové obedience vedené princem d´Orléans s původní pařížskou obediencí byl veden spor u švýcarského soudu v Bernu. Podstatou sporu bylo převzetí mezinárodního sekretariátu pařížské obedience, na který jménem Charlese-Philippa d´Orléans vznesl nárok Philippe hrabě Piccapietra. Hrabě Piccapietra v roli žalobce svůj spor prohrál a byl odsouzen k finanční náhradě 7 708,- CHF. Tento pravomocný rozsudek Gerichskreises VIII Bern-Laupen ze dne 2.6.2004 čj. Z 04 2094 - HOJ zpochybňuje kontinuitu obedience prince d´Orléans s pařížskou obediencí.
Rozsudek je v plném znění dostupný na:
http://www.st-lazarus.com/pariso/frameset.html

Na jaře roku 2006 se konala první generální kapitula sjednoceného řádu v Badenu v Rakousku. Ta zvolila novou společnou řádovou vládu – Velkou magistrální radu, schválila novou řádovou ústavu a prováděcí stanovy. Na podzim téhož roku byl v Houstonu slavnostně podepsán sjednocovací protokol.

Definitivní sjednocení

V roce 2008 don Francisco, vévoda ze Sevilly, přiznal, že své manželské záležitosti nedokáže uvést do souladu s právem katolické církve, a na svůj úřad rezignoval. Tím pro devět jurisdikcí tzv. Norwichské skupiny, hlásících se dříve k obedienci prince s´Orléans, pominul důvod k rozkolu. Vídeňskou deklarací se v září roku 2008 tyto jurisdikce přihlásily ke sjednocenému řádu. Vzápětí se pak jejich představitelé účastnili generální kapituly řádu konané 12. - 13. září 2008 v anglickém Manchesteru, kde bylo jejich začlenění slavnostně schváleno. Tato kapitula znamenala prakticky úplné sjednocení řádu a zbytek obedience prince ď Orléans odsunula do marginální pozice (podobně jako několik bezvýznamných drobných "nezávislých" skupin např. "Spojená velkopřevorství", které porůznu najdeme v různých koutech Evropy).
Manchesterská generální kapitula (12.9.2008) zvolila 49. velmistrem sjednoceného řádu dona Carlose Gereda y de Borbón, markýze de Almazan, který byl v Manchesterské anglikánské katedrále intronizován spirituálním protektorem Gregoriem III. Lahamem, řeckokatolickým melchitským patriarchou Jeruzaléma, Antiochie, Alexandrie a celého Východu.

Tento článek je licencován za podmínek GNU Free Documentation License. Používá materiál z článku „Řád svatého Lazara“ na Wikipedii.

Z Reunionu

Nejnovější číslo časopisu Reunion - č. 4

Novinky

Odebírejte novinky e-mailem.