Celostátní setkání mládeže 2017 v Olomouci... Kde byl sv. Lazar?

S rodinou a několika přáteli jsme prožili neopakovatelný týden na Celostátním setkání mládeže v Olomouci. Atmosféra nadšení mladých lidí pro Krista, radost, upřímnost... Aspekty, na které tak často a ochotně zapomínáme. 

Nechci ale nyní psát o duchovním rozměru setkání, který byl někdy až strhující a zejména animovaná závěrečná noční adorace byla nepopsatelně numinosní. Chci psát o něčem jiném, poněkud méně radostném, o to více však bolestivějším. Já, nedochůdče, poslední z posledních, služebně nejmladší z komendy, obyčejný řádový kaplan bez zásluh a medailí, přesto cítím potřebu psát a hovořit...

Součástí programu bylo tzv. "Expo" - po vzoru mezinárodních setkání jde o jakýsi "veletrh" řádů, řeholí, společenství, hnutí. Na olomouckých náměstí vyrostly stánky, kde nejrůznější společenství seznamovaly mladé se svou spiritualitou, akcemi, posláním. Viděl jsem misijní nadšení mladých u stánku pallotinů, zanícenost pro víru u františkánů, oddanost u vincentek a boromejek, upřímnost a charisma u Koinonie Jan Křtitel a komunity Blahoslavenství, povolání mladých k mladým u Salesiánů, odhodlání nést víru běžným světem u mnoha laických společenství... A mě se na mysl drala jakási (řečeno s Evagriem) až "logismoi" otázka - A kde jsme my? Kde je Řád sv. Lazara Jeruzalémského? Kde je náš zelený kříž? Kde je naše krásná a v radikalitě nenapodobitelná spiritualita pomoci, vydání se, doprovázení, odvahy a naděje?

Zabýváme se řádovými událostmi, nejčastěji smrtí některého z významných členů. Píšeme nekrology, možná pokládáme věnce a modlíme se za zesnulé... To vše zajisté patří k úctě, kterou si spolubratři zaslouží a je to tedy dobré. Ale moje otázka, jejíž odpovědi se možná sám trochu děsím - jdeme mezi mladé lidi ukázat, jaká je naše spiritualita, jaké místo má náš řád? A když ve svém mladém nadšení a buřičství půjdu ještě dál (a někteří možná už sahají po kamenech a hledají dobrý úhel hodu), co vlastně může náš řád nabídnout mladým lidem? Určitou identitu a sounáležitost - zajisté. Vědomí společenství - pokud komenda funguje, tak ano. Vnější odznaky moci a zásluh? No bezesporu, faleristická touha k řádu přivedla řadu lidí...  A teď otázka do pranice (a už zvedám paže proti kamenům) - myslíme si, že to stačí?

Sociologicky řečeno, jsem narozen v generaci Y, můžeme říct "generační mileniál" (byť k "milenialismu" mám chvála Bohu dost daleko),... A mezi svými vrstevníky vidím, že to je málo. Mladí lidé potřebují vědět, že někam patří, zajisté, ale potřebují také vidět dílo, chtějí nejen "pracovat", ale realizovat se v práci takoví, jací jsou, hledat a nalézat obdarování, prožívat společenství, pořádat akce a duchovní obnovy (mimochodem, kdy měl náš Řád společnou duchovní obnovu?)... Komendy budou dál stárnout, dokud náš Řád neudělá krok směrem k mladým lidem, kteří jej v 99% vůbec neznají a když narazí na FB na nějaký odkaz a hledají na googlu, co že je ten zelený kříž, tak se na internetu dozví jen nějaké nejasné informace o rozkolu a dvou společenství. A teď nechci, aby to vypadalo, že haním "starší a pokročilé" členy Řádu a už vůbec ne vedení, nemá to být kritika. Má to být impuls! Setkáváme se pravidelně? Hovoříme o službě? Máme vůbec nějaký druh služby, ve kterém se realizuje naše povolání? Žijeme svatolazarskou spiritualitu? Máme mladým lidem co nabídnout, ukázat, předat? Jsme vůbec ochotni vystoupit ze své komfortní zóny a vyrazit mezi lidi do ulic, uspořádat duchovní obnovu, cokoliv pro mládež, aby vůbec mohli poznat, kdo jsme? Pokud mohou mít na setkání mladých "propagační stánek" společenství od hnutí Fokoláre, přes Salesiány a Kapucíny, až po Oppus Dei, proč by tam nemohl být stánek sv. Lazara?

Bože, milosrdný Otče, který jsi zjevil ve svém Synu Ježíši Kristu svou lásku a vylil jsi ji na nás v Duchu Svatém, Utěšiteli, svěřujeme ti dnes budoucnost člověka. Svěřujeme ti především mladé lidi ze všech národů a jazyků. Veď je bezpečně po klikatých cestách současného světa a dej jim milost plodného prožití svého života a povolání. Nebeský Otče, na přímluvu Panny Marie a sv. Lazara, učiň z nás svědky tvého milosrdenství. Amen. 

Vojtěch Měřička


Vánoce, které nikdo nechtěl, aneb krátké zamyšlení adventní…

 

Předadventní a adventní čas je často dobou velkého shonu, resp. jakéhosi „adventního očekávání“ velkého shonu. Lidé si začínají uvědomovat, že se a) blíží Vánoce, b) nemají dárky, c) nemají peníze, d) ztratili rok, aniž by zbohatli, povýšili nebo měli větší auto (eventuelně dům).

                Než se rozezní tiché gloria a hlučené „Merry, merry,…“, než se sejdou rodiny u stromků a osamělí lidé zůstanou zavření se svou samotou, je třeba si uvědomovat, že vánoční čas má mít jiný kontext. Nebudu opakovat to, co bylo řečeno a napsáno mnohokrát, že Vánoce nejsou svátky konzumu, ale duchovna. Rád bych se podíval na Vánoce jinak.

                Povšimněme si, že Vánoce vlastně slavit „ne-chceme“. My totiž „musíme“. „Musíme“ mít dárky, „musíme“ mí strom, „musíme“ mít hostinu a společenská setkání. Slýcháte kolem sebe v čase předvánočním třeba: „musíme“, „musím“ a „ještě pak musím koupit“? A slýcháme kolem sebe, že by někdo něco „chtěl“ (mimo dárků pro sebe a alespoň chvíle klidu)?

                Zvláštní rozdíl „musím“ a „chci“ nás provází i duchovním životem. Pokud „musíme“ věřit, pokud „musíme“ chodit do kostela, „musíme“ být hodní,…atd, co se děje s naší vírou? Na jedné straně litujeme, že nemáme čas, klid, pohodu, peníze,…na druhé straně, pokud celé svátky vlastně slavit „musíme“ a celou dobu prožíváme proto, protože to tak mají ostatní, pak musíme taky utrácet, přejíst se, chodit na návštěvy, opít se… Snad abychom se zbavili další „zatracené věci“, kterou v životě „musíme“ a nikdo se nás neptal, jestli ji ve svobodě chceme. Když se z víry stává „mus“, víra umírá a tak se Vánoce vyprazdňují. A nemůže je nic naplnit… Ze stěny kostela hledí Kristus smutně dolů na jesličky a na lidi, kteří cítí nutnost přijít do kostela, protože co by přece řekli sousedé/farníci/„ti druzí“…  Napadá mne otázka, zda jsou naše Vánoce právě takové, jaké by si přál Ježíš, abychom slavili. Nesvobodní, s výčitkami svědomí (co jsem všechno nestihl), v neustálém napětí?

                A proto, přátelé – neslavte už takové Vánoce. Neslavte je proto, protože je slaví sousedé nebo proto, že se to očekává. Neslavte Vánoce proto, abyste zůstali 25. 12. bez koruny v kapse nebo si (nedej Bože!) na dárky půjčovali… Neberte Vánoce jako příležitost k bezuzdnému, byť společensky tolerovanému pití... To raději zapomeňte kolikátého je, protože takový způsob „oslavy“ jen ponižuje všechny zúčastněné… „Ach jo, to byly zas Vánoce, že?“

Jestli chcete slavit Vánoce, a tím myslím skutečné „Vánoce“, buďte s těmi, na které nemáte čas. Vykašlete se na drahé dárky, darujte svůj čas. Zapomeňte na víkendy strávené v nákupních zábavních centrech… Vzpomínáte si ještě, jak vypadá les, když se na přelomu podzimu a zimy ukládá ke spánku? Pamatujete na vůni vlhké země, šumění větru v korunách stromů? Víte, co šeptá řeka, která nese barevné listy stromů? To všechno je mocná oslava božího stvoření, jehož jsme součástí…A jestli chceme prožívat duchovní zrození, podobné tomu Betlémskému, chceme kontemplovat události v městě Judově, toužíme po setkání s Kristem, najděme si čas na sebe a pamatujte na Lukášovo evangelium, 11, 1-13; vzpomeňme ony slavné řádky „Pane, nauč nás modlit se.“ Oslavme letos s apoštoly a celou viditelnou i neviditelnou církví Vánoce tak, že se naučíme se modlit… 

Vojtěch Měřička

 

O pravém postu

 

Seděl jsem na jakési hoře. Postil jsem se tam a děkoval Pánu za vše, co mi učinil. Tu si ke mně sedl Pastýř. „Proč jsi sem přišel tak časně?“, zeptal se. „Protože tu konám zastavení.“ „Co znamená to zastavení?“ „Postím se, pane.“ „A co je ten půst, jímž se postíte?“ „Postím se, jak je to mým zvykem.“ „Neumíte se postit, aby to bylo milé Pánu,“ pravil. „Nevíte, co je půst, ani není postem tento váš neprospěšný půst.“ „Proč, pane, toto říkáš?“ „Pravím ti, že není postem, co vy za půst považujete. Ukážu ti, jaký půst je dokonalý a milý Pánu.“ „Ano. Budu šťastný, poznám-li půst, který je milý Bohu.“ „Slyš! Bůh nechce takovýto neužitečný půst. Postíš-li se totiž takto, nic nevykonáš pro spravedlnost. Posti se Bohu takto: Ve svém životě nečiň nic špatného, služ Pánu čistým srdcem. Dbej jeho přikázání, zachovávej jeho nařízení a nemysli na nic špatného. Věř v Boha. Budeš-li takto jednat, budeš-li se bát Boha, nebudeš-li dělat nic špatného, budeš žít Bohu. Učiníš-li toto, vykonáš velký a Bohu milý půst.“

(Pastýř Hermův, Pod. V, 1)

 

Pastýř Hermův, z něhož pochází úvodní citát, je starokřesťanský spis z 2. století, počítaný mezi takzvané Apoštolské otce. Málem se dostal do kánonu Nového zákona. Je reprezentantem oné nerozdělené starocírkevní tradice, ke které se hlásíme. A hovoří o postu, který v tradici církve vždy patřil vedle modlitby k důležitým prvkům osobní zbožnosti. Nyní, na prahu Velkého postu před velikonočními svátky, může tedy být vhodné zamyslet se, co pro nás půst znamená.

 

Okno do starověku

Když se člověk rozhlédne po duchovní literatuře východní i západní tradice, která se dotýká postu, může se cítit zmatený. Na jedné straně se mu dostane podrobného vylíčení, v které dny se podle které tradice má jak postit, kdy se smí olivový olej, kdy vajíčko a kdy dokonce ryba. Co to znamená půst újmy a co je půst zdrženlivosti. Na straně druhé se pak ale také dočte, že o pravidla co se smí a nesmí ve skutečnosti vůbec nejde a že podstatný je především duchovní rozměr postu, ne nějaká „dieta“. Co s tím tedy? 

Různá postní pravidla, jak se vyvinula na křesťanském východě i západě, mají svou historii, svou dějinnou logiku a je dobré ji mít na paměti, když se snažíme ve vlastním životě nějak s postní praxí naložit. Jsou vlastně jakýmsi oknem do starověku a do stravovacích – protože půst se vždy nějak týkal jídla – návyků středomořské civilizace. Jednoduše řečeno znamenal půst ubrat na množství a ubrat na honosnosti pokrmů. Tak, aby to člověk pocítil. Byla-li ryba na křesťanském západě za Alpami považována za jídlo nejchudších, bylo jen logické, že se stala postním pokrmem. Východ tak kupříkladu zakazoval olivový olej, protože vybrané olivové oleje byly vždy považovány za mimořádnou pochutinu. Teprve druhotně bývaly těmto pravidlům dodávány různé mystické a spirituální obsahy a vysvětlení. 

 

Půst duchovní

Nyní se ale můžeme oprávněně zeptat, jak je to s duchovním obsahem postu. Když Pastýř – tedy Kristus sám – hovoří ve vidění v Pastýři Hermově, zmiňuje, že je třeba se postit užitečně. Ta užitečnost se projevuje v plnění Božích přikázání, zdržování se zlého a čistotě mysli i srdce. A to je jádro celé postní praxe, jak ji zná křesťanská, ale vlastně už i židovská tradice. Půst je obdobím zvýšeného soustředění na modlitbu, čistotu a poslušnosti Božímu zákonu. Bylo by ovšem omylem domnívat se, že tento nezbytný a správný duchovní přístup stojí v opozici proti tělesnému. Tohoto omylu se dopouštějí mnozí, když zdůrazňují důležitost té spirituální složky a praxí fyzického postu, tedy oním reálným a konkrétním odříkání, téměř pohrdají a prohlašují je za nepodstatné. Samozřejmě, formalismus, samoúčelné plnění předpisů pro předpisy by bylo chybou – to je bezpochyby právě to, co kritizuje Pastýř. Ale zavržením fyzického postu jako takového bychom se rozcházeli s trvalou praxí církve. Navíc bychom riskovali, že se nám do zbožného hávu řečí o duchovním rozměru postu zahalí docela obyčejná pohodlnost.

 

Skrze tělo k duchu

Křesťanská tradice se od starověké gnóze a jiných ezoterních proudů liší tím, že vnímá člověka jako jednotu těla, duše a ducha. Všechny tyto složky jsou vzájemně provázané a ovlivňují se. Má-li půst být skutečně užitečným, dle slov Pastýřových, musí nějakým způsobem obsáhnout všechny tyto složky. Na duchovní rovině je postní doba tedy obdobím modlitby, důsledného prodlévání s Pánem v každý okamžik, dobou, kdy se více než kdy jindy otevíráme působení a vedení Ducha. Na rovině duševní můžeme usilovat a soustředění, o to, abychom se zbavili každodenního shonu, který nás často odvádí od myšlenek na Boží přikázání, a také od lásky, kterou jsme povinováni svým bližním. Na rovině tělesné pak máme postní praxi ve vlastním slova smyslu. Ta v tomto kontextu již není jen prázdným „cvičením“, ale nástrojem, který nás skrze tělo a skrze přemáhání jeho žádostí neustále upomíná na potřebu onoho duchovního rozměru. Takový půst je potom požehnaný, smysluplný a užitečný. 

 

ThDr. Petr Jan Vinš, SChLJ 

Pro povzbuzení

Pro povzbuzení

15.02.2016 10:51
„…Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží...

Z Reunionu

Nejnovější číslo časopisu Reunion - č. 4

Novinky

Odebírejte novinky e-mailem.